najděte si nás

Vychovávat dítě není nic jednoduchého, někdy rodičům povolují nervy a trpělivost. Snaží se, jak mohou. Používají vše ze svých znalostí, kreativity, ale stejně to nestačí. Místo pochopení a pozitivní výchovy, často sklouznou k příkazům a represím. A to i přesto, že by za své potomky dýchali.

 Proč je to tak, a ne jinak?

Je třeba si uvědomit, že dítě je plnohodnotný člověk, byť zatím malý a nemohoucí, naprosto odkázaný na své rodiče. A co je synonymem pro každého člověka? To, že chce užívat svobodnou mysl a rozhodovat o sobě samém. Zkuste říci dospělému člověku, třeba muži, který se chystá na fotbalový zápas s kamarády, že nikam nepůjde. Popřípadě si představte ženu, chystající se na vánoční večírek s kamarádkami, že má prostě zůstat doma. Jak by se asi cítili, jak by asi reagovali?

V úplně podobné situaci se nachází malé nebo větší dítě. Malé dítě nějak přesvědčíme, nabídneme možnost nějaké náhrady, takříkajíc ho utáhneme na vařené nudli. Čím bude dítě starší, půjde ho nalákat na vyhovující možnost stále hůře, začne si stavět hlavu a vyžadovat to, po čem touží. Máme co do činění s naprosto přirozeným jevem. Jedná se o stejného člověka, jako jsme my, jen je zatím „pouhým" dítětem.

Zatím neví, jak věci fungují

Mysl dítěte je stejná, jako je mysl dospělého, není rozdílu. Jen zatím nechápe, že je třeba některé věci dělat postupně. Nerozumí, proč nemůže teď hned jíst, když má právě hlad, nebo když si zrovna chce hrát nebo spát, nechápe potřebu odchodu na schůzku nebo cvičení, odjezd na vlak a podobně. Ano, je ho třeba naučit, že věci a situace mají určitý řád. Ale je potřeba přitom pracovat s dětmi jako s dospělým člověkem, který jen zatím neví, jak se věci dělají.

Na dospělého člověka bychom také nekřičeli a bez vysvětlení mu nepřikazovali, nebo ho někam za ruku nevláčeli. Přesto se v praxi u dětí s podobným postupem často setkáváme a na tuto pravdu jako rodiče prostě zapomínáme. Dokonce někdy v návalu vzteku a nervozity, když se dítě „zlobí" a „vzteká", dostane nějaké to plácnutí nebo políček. Plácali bychom dospělého člověka?

Už od kolébky

Být rodičem není jednoduché. Je třeba velké trpělivosti, pochopení a času, abyste s dětmi pozitivně vycházeli a dokázali jim poskytnout dostatek prostoru pro pochopení světa, a jak vše kolem nich funguje. Pokud s tímto přístupem začnete dostatečně brzy, nejlépe okamžitě od porodu, máte velkou šanci prožívat následující roky výchovy v harmonii a porozumění se svým dítětem.

Pokud začnete později, vše záleží na tom, jaké hluboké návyky a zážitky zklamání jste ve svých dětech zakořenili. O čem to mluvím? Každý náš atak, příkaz, zvýšení hlasu a tahání za ruku v dětech a jejich myslích zanechává určitou stopu, pocit zklamání, zrady, neporozumění.

I když o tom neví, vytváří si ve svém podvědomí obranný val, bariéru. Někdy se projeví hned, v jiném případě pozvolna až v určitém věku, každopádně se odrazí v jeho osobnosti. Dítě nelze, bez láskyplného přijetí jeho představ a jejich vyslechnutí, následného klidného vysvětlení a vzájemné pozitivní dohody, řídit jak robota na dálkové ovládání. Je to člověk s vlastním mozkem a vlastní představou o prožívání života, i když třeba zatím touží vylézt na stůl, strhnout knihy z pultu, prozkoumat hlínu v květináči, nebo skákat po kotníky v kaluži.

„Ne" je přirozená reakce na přikazování

Každý člověk žije v prožitku svobodné vůle, alespoň se o to snaží. Dítě se vyvíjí jako naprosto svobodné. První nesvoboda, se kterou se však setkává, je uzavření v bříšku maminky (to je to kopání, dloubání...). Druhá velká nesvoboda je průchod pánví, porodním kanálem. Již zde „trénuje", jaké to je být člověkem a seznamuje se s omezeními života. Ovšem to ještě netuší, co všechno na něj čeká a co vše se bude muset naučit a pochopit.

Pak se probojuje na svět a začne se postupně vědomě prožívat. Používá své přirozené instinkty a mysl. Právě ta je hlavním pomocníkem v uvědomování sebe sama. Pokud dítěti říkáme, co má dělat bez vysvětlení a trpělivosti, jeho přirozený autopilot říká: „Ne".

Samotná slova jsou toho spouštěčem. „Běž si uklidit pokojíček" – dítě na to: „Ne, nepůjdu". Je to naprosto přirozená reakce. Lidská mysl na slova „udělej", „běž", reaguje „ne nepůjdu". Pokud použijete slovo „musíš", je přirozená reakce našeho podvědomí „nechci".

Opět, zkuste říci někomu: „běž a udělej to a to". Například muži, aby šel vyluxovat, vyměnit žárovku, uklidit sklep. Dejte mu to příkazem, zakřičte na něj. Co se stane? Bude to ještě horší, už se mu nebude chtít vůbec. Bude vyčkávat do doby, než nabude pocitu, že danou činnost provede ze své svobodné vůle.

Nabízení, zábava a hra

Při komunikaci je vhodné vždy používat otevřených vět a vyhnout se přímým příkazům, žádný člověk není robot. Láskyplná komunikace dítě může naučit pozitivně reagovat i na samotné směřování rodiči. Cestou jsou společné dohody, domlouvání se na každém kroku a v každé činnosti. Důležitá je empatie a vnímání potřeb a impulsů vysílaných dětmi.

Například toto: „Pojď, půjdeme se spolu vyčůrat" (oproti „Jdi se vyčůrat! Vidím, že se ti chce. Honem, nebo se zas počůráš!"), „Půjdeme se spolu napapat", zkrátka, uděláme spolu to či ono. Tudy vede cesta: nabízení, zábava a hra. Skrze hru a zábavu se dítě učí pozitivním návykům. Tímto způsobem se informace v jeho mysli a nitru dostávají tam, kam potřebují a nenarazí na vnitřní „ne", kontrolující svobodnou mysl a rozhodování každého člověka.

Hravá máma, článek ze dne 12. 12. 2012

Submit to FacebookSubmit to Google PlusSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn

Kontakt

Poradna pro tělo a duši 

Viktor Lelek
Bolzanova 1
110 00 Praha 1

 +420 776 030 003